Nekráčej přede mnou, možná za Tebou nepůjdu.
Nekráčej za mnou, možná Tě nedokážu vést.
Kráčej vedle mě a buď můj přítel.
Albert Camus
Můj příběh
|
|
|
|
|
|
Pejska jsem si přála už jako malá holka. Pro mé rodiče to však byl pouhý dětský výmysl,
protože přece všechni děti chtějí mít doma nějaké zvířátko.
Mé naléhání bylo vždy odměněno koupí nějaké hodně barevné knížky s psímy obrázky, aby byl klid.
Když mi bylo 13, pořídila si rodina mé sestřenice štěňátko německého ovčáka. Několik let jsem tam každý pátek
přes celou Prahu jezdívala, jen abych s Queenečkem mohla jít na procházku.
Kvůli vysokému pracovnímu vytížení obou pánečků, vyrůstal Queen trošku jako kůl v plotě
a na procházkách se mnou úspěšně cloumal na všechny strany.
Nicméně byl hrozitánsky šťastný, když mě viděl přicházet, hned mi cpal balón dírkami v plotě
a když jsem brala do ruky vodítko a náhubek, jeho radost to ještě umocňovalo.
Po nástupu na gymnázium bylo stále méně volného času, ale touha po psím kamarádovi ve mě stále přetrvávala.
Přihlásila jsem se na Českou zemědělskou univerzitu, kde v té době pořádala paní
Dr. Ing. Naděžda Šebková
tzv. "Čtvrteční kynologické večery", což byl cyklus přednášek pro milovníky psů o nejrůznějších tématech
v kynologii s odborníky, kteří byli pozváni.
Jako zpestření byl kurz ukončen absolutoriem, kde jsme měli prokázat,
že jsme si z přednášek odnesli nějaké vědomosti. :-)
Psal se rok 2004 a blížila se obávaná maturita na pověstném Gymnáziu Jana Keplera.
Proto jsem si od návrhu "Když udělám maturitu, budu moct mít pejska" mnoho neslibovala já a upřímně
ani naši netušili, k čemu se to vlastně upisují. Byli rádi, že mám motivaci a následky neřešili.
Jenže hvězdy i astronomové Kepler a Brahe, jejichž sousoší se tyčilo pod okny, mi byli ten den nakloněni
a já mohla začít šťourat do našich, co že mi to vlastně slíbili ...
Souběžně s učením se na přijímací zkoušky na VŠ jsem pátrala a sháněla miminko labradora, jedno jaké barvy.
Zoufale jsem potřebovala někoho, kdo na mě bude doma čekat a mít radost z pouhé mé přítomnosti,
když se po celém dni příjímání nových poznatků a informací, mnohdy mrzutá a unavená, vracím domů.
Někoho, kdo se na nic nevyptává a kromě toho, že jsem přišla domů je mu všechno jedno.
Dosud mé příchody vypadaly totiž tak, že sotva jsem se zula a odložila si bundu stojíc ještě ve dveřích,
babička už na mě volá, jestli chci ohřát jídlo a jestli už teď nebo až za chvíli a jestli až za chvíli,
tak za jak dlouhou chvíli...
A dopadne to tak, že na mě zavolá, ať si to jdu stejně radši udělat sama, že neví, jak to chci...
Vrcholem všeho jsou všetečné otázky "Dášenko, co nového ve škole? Dala vám paní učitelka nějaký úkol?",
které mě po tak dlouhém dni už psychicky vyčerpávají.
Ostatně na paní učitelku a na domácí úkoly se vyptává dodnes, kdy studuji na Karlově Univerzitě...
Výběrové řízení tenkrát vyhrála chovatelská stanice Bohemia Bras,
kterou jsem ve všech směrech zhodnotila jako nejlepší. Jako zázrakem zde zrovna měli i štěňátka,
z nichž některá ještě neměla zamluveného žádného páníka. A tak po mnoha telefonátech s paní Krutskou
a návštěvách, kdy jsme jezdili svého budoucího člena rodiny okukovat, nastal den D, kdy jsem ráno dělala
přijímací zkoušky na Přírodovědeckou fakultu a odpoledne jsme si jeli pro Wordíka ...
Tímto bych chtěla mockrát poděkovat paní Krutské a celé její rodině za tak báječného společníka,
kamaráda a člena rodiny, za cenné rady a pomoc při výchově, za odpovědi na všechny naše dotazy
a za obrovské množství času, který nám dodnes věnují. DĚKUJEME !!!
Dnes už si život bez labradorů nedovedeme představit. Mojí mamce pořád vrtá hlavou,
jak jsme mohli být bez psa tak dlouho a proč jsme si ho nepořídili už dávno, když je to tak bezva...
Ale copak mě někdo tenkrát poslouchal?
Dagmar Špičáková